TOPlist

Recenze

Šla s ním až k šibenici

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Miroslav Šiška, Právo, vyšlo 24.6.2006 (redakčně kráceno)

Příběh o manželství Oskara Felkla

Jméno pracovníka kladenské úřadovny gestapa Oskara Felkla znají hlavně historici a ti, kteří se zajímají o tragédii Lidic. On to byl kdo 10.června 1942 podle jmenného seznamu vyvolával na popravu muže, shromážděné v Horákově statku. V té době byl půl roku ženatý s mladou Češkou, která denně nasazovala svůj život a pomáhala vězňům drženým v celách téhož gestapa - zatímco Felkl vyslýchané osoby týral a mučil. Jak spolu ti dva mohli žít?

Odpověď na tuto otázku hledal Jiří Červenka (1961) a podařila se mu unikátní věc. Našel a posléze mluvil s dosud žijící manželkou Oskara Felkla - Marií Mařincovou (1923). Výsledkem pátrání po stopách této manželské dvojice se stala kniha Šla s ním až k šibenici, která právě vyšla v nakladatelství Gelton.

Jak Červenka prozrazuje v předmluvě, postava bývalého českého četníka a posléze člena kladenského gestapa Oskara Felkla ho zaujala při bádání o osudu továrníka Jaroslava Pály (který 3.června 1942 otevřel soukromý dopis své dělnice Anny Maruščákové, což - jak se později ukázalo - odstartovalo lidickou tragédii). Dva roky po válce byl Oskar Felkl v procesu s šestnácti členy kladenského gestapa Mimořádným lidovým soudem v Praze odsouzen k trestu smrti a popraven.

V archivu Červenka narazil na dokument, který mu prozradil překvapující skutečnost: Felklovou manželkou byla v době sňatku teprve osmnáctiletá Češka Marie Mařincová.

Oslovil desítky pamětníků, ale podařilo se mu pouze zjistit, že se do Tuchlovic přistěhovala ze Sudet i s rodinou v roce 1938. „To víte, když si vzala gestapáka, stala se z ní Němka, a tak ji po válce s celou rodinou zřejmě odsunuli do Německa,“ dodávali mnozí. Nakonec Červenka po mnoha peripetiích objevil ženu, která si s Marií Felklovou dopisovala a získal od ní telefonický kontakt.

Na podzim 2005 přijel na smluvenou schůzku do jejího bydliště v Bavorsku a žena, která si den před Štědrým dnem v roce 1941 vzala za muže Oskara Felkla, jej i s 62letou dcerou Astrid přivítala slovy: „Ptejte se, na co chcete, jsem vlastně ráda, že jste mě našel. (autorizovaný rozhovor je součástí publikace).

Jiří Červenka se domnívá, že Marie byla v manželství s Oskarem Felklem dominantní postavou a to, že pomohl řadě vězněným českých občanů, byla její zásluha. Ona ho takto „zaměstnávala“. Vyhověl jí, aby si její lásku zasloužil a zavděčil se jí. Sám od sebe by to neudělal.

„Marie Felklová stále nemůže zapomenout, jak se k ní skvěle choval v manželství, jak jí zachránil otce a jak jí pomáhal při záchraně českých, především tuchlovických vězňů,“ uzavírá svou knihu Jiří Červenka. „Dnes se začíná pomalu smiřovat s celou trpkou pravdou, kterou jsem ji po šedesáti letech přinesl. A nese to statečně.“

 

Miloš Doležal, TÝDEN.cz, vyšlo 2.3.2008

Roští, dýmy, šibenice

Pustý post. Sněhu na Vysočině není. Prosekávám na zarostlých mezích trní a roští, co chvíli od sekerky odlétne jiskra, když zavadím o šutr. S tátou taháme keře a větve na oheň, jehož dým běží po poli. V údolí je vodní plocha přehrady potažená tenkou blánou ledu a leskne se ocelově modrou. Tam dole stával městys, začátkem sedmdesátých let 20. století vystěhován, zplanýrován, zaplaven, zůstal z něj trčet pouze románský kostel, hřbitov s márnicí a patrová vilka. Ve vilce za války sídlila četnická stanice. A právě do jejích útrob mě překvapivě noří knížky Jiřího Červenky, paradoxně vyprávějící o Kladensku.

Jiří Červenka je vydavatel Slánských listů a knih, publicista s investigativní zarputilostí i důsledností; regionální patriot, jehož činnost provincii překračuje. Slánské listy jsou solidní čtivo s nezbytnou reflexí historie města, Červenkovy knihy se noří do protektorátního dusna a rozmotávají uzle tragických dějů, v jejichž centru stojí příběh Lidic. Knížky Prokletí továrníka Pály a Šla s ním na šibenici naznačují, jak jsou postavy lidické tragédie stále ještě nezmapovaným terénem. Továrník Pála byl slánský vašnosta, který otevřel onen banální, ale v důsledku osudný dopis adresovaný jeho podřízené, slečně Marušákové. Otevřeným dopisem přivedl gestapo do Lidic. Továrníkovo poválečné stíhání, jeho listy z kriminálu, umírání i osud rodinných příslušníků Červenka dopovídá v mozaice rozhovorů a archiválií. A pak je tu prudkým publicistickým šajnem „osvícen" brutální kladenský gestapák, bývalý příslušník sboru československého četnictva Oskar Felkl (1913-1947), který před válkou žil na Vysočině. Na Kladně se později seznámil s českou dívkou, dcerou českého legionáře; potom svatba a 9. červen 1942, kdy je u Felklů (bydlí v budově gestapa) nějak rušno - chystá se přepadení Lidic. A "Kary", jak mu žena říká, bude za pár hodin vyvádět k popravě ze sklepení Horákova statku lidické muže. Felkl byl po válce dopaden a popraven. Jeho žena se s dcerkou vystěhovala do Německa.

Co tak pálím klacky a roští, dávám se do řeči s paní Hejrovou, vyšla si na vzduch protáhnout klouby. Žila v zatopeném městečku. Když se vítr otočí, šermuje s holí proti dýmu. A mezi řečí prohodí: „Víte, kdo tu byl před válkou támhle v tom baráku taky četníkem? No Felkl, pocházel vodněkud vod Poličky, z německý rodiny. Byl to fešák, nám holkám se líbil, černej, vysokej, ramenatej. Myslely jsme si na něj. Ale tatínek mi ho zatrh - už byla válka a on chodil s kontrolama po domech a usvědčoval český lidi. Pak zmizel někam do Čech, v novinách jsem pozdějc četla, že ho voběsili. Nevíte, co s ním za války bylo?" Odpoledne posílám k Hejrovům naši Aničku s knížkami Jiřího Červenky. Tupou sekeru musím nechat zítra nabrousit. Oheň ještě prošlehává.

 

Marcela Jurková, Mladá fronta Dnes, vyšlo 24.6.2006

Novinář líčí příběh manželství dívky z Tuchlovic a příslušníka gestapa

Neuvěřitelný příběh osudového spojení kladenského příslušníka gestapa Oskara Felkla a tuchlovické dívky Marie Mařincové popisuje ve své nové knize Šla s ním až k šibenici novinář a vydavatel Jiří Červenka z Nového Strašecí.

Rozkrývá v ní manželství jednoho z nejbrutálnějších středočeských příslušníků gestapa a jeho vlastenecké ženy, která naopak svým krajanům pomáhala. Dvouleté bádání ho nakonec přivedlo k žijící, dnes čtyřiaosmdesátileté Marii Felklové.

Proč jste si pro svou knihu vybral právě postavu Oskara Felkla?

Byla to náhoda. V archivech jsem bádal na případu továrníka Pály a přitom jsem narazil na jméno Oskara Felkla. Když jsem zjistil, že si tento brutální gestapák vzal holku z Tuchlovic, která naopak vězňům pomáhala ze všech sil, tak mě ten příběh začal hrozně zajímat.

Jaký podle Vás Oskar Felkl byl?

Velmi inteligentní člověk. A právě proto mohl brutalitu, svou úchylku, schovat. Rozhodně mu nečinilo problém vyslýchané lidi týrat. Ale ne jako hlupák, který někoho praští a nepřemýšlí o tom. On týral lidi proto, aby se od nich něco dozvěděl.

Patřil k těm nejbrutálnějším?

Ano, patřil, na kladenském gestapu určitě.

Lze říci, že mnoha lidem i pomohl?

To je také pravda, to ale nebyla jeho zásluha. Byla to především zásluha jeho manželky, která ho právě těmito úkoly pověřovala. Kdyby nebylo jí, myslím, že by z vlastní vůle nepomohl nikomu.

Jak se vlastně mladá, tehdy osmnáctiletá dívka z Tuchlovic k Felklovi dostala a nakonec se za něj provdala?

Lidské osudy jsou strašně složité. Četník Karel Mařinec byl zatčen a jeho milující dcera Marie šla za něj orodovat na kladenské gestapo. Tady se snažila najít někoho, kdo by mu pomohl a narazila právě na Felkla. Byla mladá, hezká a on se do ní na první pohled zamiloval. A postaral se o to, aby jejího otce propustili z koncentračního tábora, kam byl z kladenského gestapa převezen. Marie Mařincová se následně do Felkla rovněž zamilovala a po čtyřměsíční známosti byla svatba. Nutno říct, že Felkl byl hezký, urostlý a inteligentní. - a pro ní i odvážný.

Nebála se svázat život s takovým člověkem?

Ona ho znala z úplně jiné stránky. Sama vypověděla, že o jeho brutalitě neměla ani tušení. Naopak všude ho obhajovala jako hodného člověka. Na ní, rodinu i přátele byl vždy milý a pozorný a oč požádala, to jí splnil. Navíc se domnívala, že jeho prostřednictvím bude moci dál lidem pomáhat.

Skutečně neměla stín podezření? Vždyť sama jeden čas pracovala na gestapu, znala jejich postupy, týrání a mučení vězňů. Copak si myslela, že její muž mohl být jiný?

Ano, až do doby, než si přečetla v knize výpovědi týraných vězňů. Zdá se, že Oskar byl skutečně muž dvou tváří. Poté, co si přečetla ty výpovědi, tak mi zavolala s tím, že se zhroutila a řekla, že se nebude moc zdejším lidem podívat do očí. Já si však myslím, že ona se nemá za co stydět. Právě naopak, je to velmi statečná žena, která za války spoustě lidí pomohla.

 

Vilém Faltýnek, Český rozhlas 7, vyšlo 21.1.2007

Šla s ním až k šibenici - rozporuplný příběh z 2. světové války

Po celých Čechách se za války podobných rozporuplných případů udály možná desítky a čas je zavál. I příběh Oskara Felkla a Marie Mařincové upadal 60 let v zapomnění. Manželství dívky, která s nasazením života za války na Kladensku pomáhala českým obětem gestapa, a gestapáka, který neblaze proslul při vyhlazení Lidic: tento nepravděpodobný lidský příběh zachytil v knize "Šla s ním až k šibenici" novinář Jiří Červenka.

Kdo byl Oskar Felkl, který v roce 1947 skončil jako válečný zločinec s oprátkou na krku? Vysvětlil historik Jan B. Uhlíř:

"Od roku 1940 působil jako tlumočník u kolínské služebny gestapa. V roce 1941 už v hodnosti kriminálního asistenta působil na gestapu v Kladně a jeho jméno je v podstatě spojeno s lidickou tragédií, protože on zatýkal slečnu Maruščákovou, z jejíchž úst v podstatě poprvé gestapo slyšelo jméno této hornické obce. On byl v podstatě za tu angažovanost proti pachatelům atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heidricha vyznamenán poměrně vysokým vyznamenáním, válečným křížem záslužným II. třídy a upřímně řečeno jeho činnost u toho kladenského gestapa byla rozsáhlá, protože se za celou dobu okupace podílel na zatýkání 700 osob."

Kde se mohla dcera vlastenecky orientovaného českého četníka Mařince seznámit s pracovníkem gestapa? Právě na gestapu, kam byl převezen její zatčený otec a kam za něho přišla orodovat. Narazila na Felkla a vznikl mezi nimi vztah.

Pátrání po pamětnících podstoupil novinář a vydavatel Jiří Červenka. K tématu ho dovedla náhoda:

„Když jsem zpracovával jinou knihu, nalezl jsem v jednom pražském archivu informace a materiály o Oskaru Felklovi. Zaujalo mě to tím, že tento člen gestapa byl původem český četník. Dozvěděl jsem se taky, že si vzal 18letou českou dívku, která pocházela ze Sudet, ale jelikož její otec byl český vlastenec, tak když Němci zabrali pohraničí, přestěhovali se do Tuchlovic."

Jakým způsobem paní Mařincová, později Felklová, pomáhala Čechům? To je ta základní informace, kterou ji v knize charakterizujete. Jakým způsobem?

"Marie Mařincová začala pomáhat již v době, kdy se přestěhovala do Tuchlovic. Její otec totiž byl četníkem a když začala druhá světová válka, tak byl nasazen do Kladna, kde dostal za úkol hlídat politické vězně kladenského gestapa. jeho dcera mu začala pomáhat tím, že mu vozila dopisy od příbuzných vězňů. Předávala mu je, vyzvedávala je zase zpět, aby je gestapáci u těchto vězňů nenalezli.“

Jaké pro to existují důkazy. Čerpáte jenom z její osobní výpovědi?

„Nikoliv. O této pomoci existuje řada svědectví od již nežijících pamětníků, ale naštěstí jsou zdokumentovány, takže je to ověřená informace od řady lidí."

Marie Felklová žije v zahraničí. Autor knihy tvrdí, že po několika telefonátech se mu podařilo domluvit s ní osobní setkání a uskutečnit několik velmi otevřených rozhovorů. Podle Červenky Felklová o roli svého muže u gestapa neměla tušení. Dnes prý vstřícně přijímá i velmi negativní informace.

Jak pochopit situaci, kdy pracovník gestapa na jedné straně vyslýchané týrá a na druhé straně jim prostřednictvím manželky pomáhá?

"Celkem jednoduše. Oskar Felkl - tak jak jsem studoval veškeré materiály, z toho, co jsem se dozvěděl od jeho manželky - když si vzal Marii Mařincovou, tak do ní byl hrozně zamilován. A udělal všechno, co jí viděl na očích. A protože ona měla obrovské, a má do dneška, sociální cítění, a když si vzala tohoto významně postaveného muže kladenského gestapa, tak začala této skutečnosti využívat ve prospěch vězněných vlastenců. Já se domnívám, že on to nedělal z toho důvodu, že by sám chtěl, ale proto, že byl zaměstnáván svou manželkou."

Historik Uhlíř upozorňuje i na jinou možnost: Mnohdy se stávalo, že se snažili na konci války v Evropě gestapáci chránit své manželky a milenky i tím, že pomáhali českému odboji, který jim recipročně slíbil, že pakliže by oni byli zatčeni nebo špatně dopadli, že se o tyto lidi postará, pakliže oni tomu českému odboji poskytnou určitou protislužbu. Čili tam už se skutečně v posledních měsících války na této úrovni naprosto bezostyšně handlovalo."

Jenže odbojová činnost, o které hovoří Červenkova kniha, spadá doprostřed války. V roce 1941 byla Marie pracovně přidělena jako sekretářka ke gestapu, kde pracoval muž, za kterého se v prosinci provdala, zadržovala zde udavačské dopisy, vězňům nosila jídlo a právě přes Felkla jim zprostředkovávala kontakt s rodinami. Do obratu války bylo ještě daleko.

 

Mladá Fronta dnes, příloha Kavárna, vyšlo 29.7.2006

Jiří Červenka: Šla s ním až k šibenici

Kniha popisuje životní příběh kladenského gestapáka Oskara Felkla, účastníka tragédie v Lidicích, a jeho manželky, české dívky Marie, rozené Mařincové. Autor tuto, nyní čtyřiaosmdesátiletou ženu vypátral v Bavorsku, kde žije. Na základě studia v archívech, rozhovorů s pamětníky a především z dialogu, který vedl s Marií Felklovou a také s její třiašedesátiletou dcerou Astrid, Červenka sestavil biografii onoho manželského páru. Na veřejnost tak vyplouvá, že manželka jednoho z nejznámějších členů gestapa ve středních Čechách denně nasazovala život, když pomáhala českým vězňům kladenského gestapa. Po válce byla Marie uvězněna spolu s manželem a nutili je k rozvodu. Ona však s manželem došla až na popraviště v pankrácké věznici - tam byl Felkl na jaře 1947 oběšen.

 

Tomáš Bednařík, týdeník Raport, vyšlo 5.9.2006

Naše recenze: Šla s ním až k šibenici

Mimořádně zajímavou publikaci, nazvanou Šla s ním až k šibenici vydalo Vydavatelství Gelton. Mapuje formou kombinace rozhovorů a archivních materiálů osudy „třetího muže“ kladenského gestapa Oskara Felkla. Tím, kdo se uvolil po více než šedesáti letech vypovídat o životní cestě tohoto rozporuplného muže, nebyl nikdo jiný, než Felklova manželka Marie a také jeho dcera Astrid.

Obě dnes žijí ve Spolkové republice Německo a každoročně zajíždějí do Prahy na ďáblický hřbitov, aby zde položili květiny na společný hrob popravených kladenských gestapáků, v němž je pochován i jejich manžel, resp.otec. Paní Marie, rozená Mařincová, která v době druhé světové války žila v Tuchlovicích a také pracovala jako úřednice na gestapu v Kladně se ve svých 83 letech dozvídá pravdu o svém manželovi Oskaru Felklovi. Podle slov autora knihy, Jiřího Červenky, ji přijímá statečně. Stejně tak, i jejich dcera Astrid, které byly v roce 1947, kdy byl Felkl na dvoře pankrácké věznice oběšen, pouhé čtyři roky. „Na svého otce si pamatuji, a to, když jsme ho pár dnů před popravou navštívily ve vězení, říká paní Astrid plynnou češtinou, kterou ovládá stejně tak dobře, jako její matka.

Kniha Šla s ním až k šibenici je psána svěží reportážní formou a pokud se začtete, jen těžko od ní odtrhnete oči. Jiří Červenka v sobě nezapře novináře a „zuřivého“ reportéra. Trvalo půl roku, než se mu podařilo vypátrat stopu bývalé Felklovy manželky. Nešetřil času ani prostředků a vydal se za ní do Bavorska, aby ji přesvědčil k životní zpovědi. Strhujícím způsobem klade Červenka vedle sebe krutá fakta posbíraná v archivech s výpověďmi ženy, jež netušila, že žila s jedním z nejbrutálnějších gestapáků, kteří prošli kladenskou služebnou.

Během svého působení na gestapu zatkl Oskar Felkl 796 osob, z toho 32 bylo nakonec popraveno a 69 se nevrátilo z koncentračního tábora. Ve 147 případech se dopustil tělesného týrání a mučení vyslýchaných osob. „Nikdy bych tohle do něj neřekla. On na mě dělal úplně opačný dojem. Byl hrozně milý. Tomu nemůžu ani uvěřit,“ řekla Jiřímu Červenkovi Marie Felklová. Kdesi v hloubi duše však tušila, že je její manžel součástí hrůzné mašinérie. Viděla hořící Lidice, věděla že 173 tamních mužů bylo zastřeleno, ženy a děti odvlečeny do koncentračních táborů. Když se večer její muž vrátil domů, páchla jeho uniforma kouřem. Byl to on, kdo na rozkaz nadřízených vyvolával lidické muže na popravu: „Tohle nám Češi neodpustí,“ byla prý jeho první slova po návratu domů.

Předností Červenkovy knihy je, že autor popisované události nijak nekomentuje ani nehodnotí. Stojí jakoby nestranný pozorovatel v pozadí a pouze vedle sebe řadí jednotlivé výpovědi a fakta. A těch není málo. Ze 174 stran se čtenář dozví nejen všechny podstatné údaje z Felklova životopisu, ale také curriculum vitae Marie Mařincové a jejich rodin. A to od dětských let, až po osudové „rozloučení“ v dubnu 1947, kdy byl Felkl spolu s dalšími kladenskými gestapáky popraven. Rozhovor s Marií Felklovou přiblíží pohled této ženy na osudné události i její život po skončení války a popravě manžela.

Velmi zajímavé jsou svědecké výpovědi o obou manželích, které podávají jejich sousedé, známí a spoluobčané. Naznačují (ostatně jako již mnohokrát v dějinách), že nic není černobílé, jak se na první pohled může zdát. Poslední kapitola nazvaná Životní příběhy členů kladenského gestapa představuje všech osmnáct mužů státní tajné policie, kteří byli během války neomezenými vládci nad životy obyvatel našeho regionu, včetně Haralda Wiesmanna, Thomase Thomsena, Waltera Förstera, Rudolfa Vlčka, Otto Gehleho a dalších.

Svěží text je doplněn čtyřmi obrazovými přílohami. První představuje Oskara Felkla v letech 1923 až 1938, druhá manžele Felklovy v letech 1939 až 1947, třetí četníka Karla Mařince a jeho dceru Marii a čtvrtá příslušníky kladenského gestapa včetně neslavného konce Haralda Wiesmanna a Thomase Thomsena. Snímky, z nichž většina byla publikována poprvé, pocházejí z rodinného archivu Marie Felklové, Vojenského ústředního archivu, Kabinetu dokumentace a historie VS ČR, ze Státního okresního archivu Kladno a dalších institucí.

Pokud se zajímáte o historii druhé světové války a osudy lidí v jejím průběhu, určitě si nenechte publikaci Jiřího Červenky Šla s ním až k šibenici ujít. Je neotřelým pohledem na kladné i záporné „hrdiny své doby“. Přináší dosud neznámé svědectví o několikaletém manželském soužití jednoho z nejbrutálnějších českých gestapáků a křehké osmnáctileté dívky z Tuchlovic, které navždy poznamenalo životní osudy mnoha lidí.

 

Prokletí továrníka Pály

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Miroslav Šiška, Právo, vyšlo 15.12. 2007 (recenze je redakčně krácena)

Osudný dopis pro továrníka Pálu

Některé historické události mají zvláštní příčiny. Patří k nim například tragický osud Lidic v červnu 1942, který způsobil milostný anonymní dopis. Ačkoli gestapo záhy zjistilo, že s atentátem na Heydricha neměl nic společného, přesto byla tato mylná stopa vědomě zneužita. Později byl popraven také autor i adresátka dopisu - a samotný dopis se stal osudný pro továrníka Jaroslava Pálu, muže, který tento list 3.června 1942 předal četníkům a po válce byl označen za toho, kdo lidickou tragédii zavinil.

Jaroslavu Pálovi, úspěšnému slánskému podnikateli a majiteli továrny na baterie, bylo na jaře 1945 necelých třiašedesát let. V prvních revolučních dnech jej z příkazu ONV zatkli dva místní četníci a 6.května 1945 se ocitl ve slánské věznici. “Omlouvali se a vyslovili mínění, že se může jednat o vazbu několika dní,“ čteme v Pálově rukopisu Z mého života,“ sepsaném ve vězení v lednu 1946 a uloženém ve Státním oblastním archivu Praha. „Nerozloučil jsem se ani s těžce churavou ženou… a dceruškou, která se ukazuje velmi statečnou, věříc, že se brzy vrátím, sic jsem nic neudělal.

Tento i jiné archivní dokumenty pročetl a poslední žijící příbuzné Jaroslava Pály i očité svědky tehdejších událostí v minulých letech vyhledal Jiří Červenka. Výsledkem jeho snažení se stala publikace Prokletí továrníka Pály, kterou vydalo vydavatelství Gelton.

Na konci své knihy se Jiří Červenka snaží odpovědět na otázku, proč továrník Pála předal anonymní dopis četníkům. „Bál se o děti i fabriku, po přečtení dopisu zpanikařil,“ říká. „Proč však dopis nezahodil, když se nejednalo o doporučenou zásilku? - Díky obrovskému strachu u něj došlo ke zkratkovému jednání“.

Uvědomil si vůbec Pála, co předáním dopisu způsobil? Ptá se Červenka na posledních řádcích knihy. Protože Anna Maruščáková byla posléze převezena do koncentračního tábora v Mauthausenu (a tam 24.října 1942 popravena), muselo to být jistě zaměstnavateli oznámeno. „Bylo by zajímavé vědět,“ uzavírá Červenka, „jak se s touto informací Jaroslav Pála vnitřně vypořádal a jak s tímto břemenem zbylé tři válečné roky žil.“

 

Tomáš Bednařík, týdeník Raport, vyšlo 18.12.2007

Osud muže, který prý zavinil lidickou tragédii

Novostrašecký publicista a vydavatel Jiří Červenka přichází s další knihou žánru literatury faktu, kterou nazval „Prokletí továrníka Pály.“ Rok poté, kdy vydal poutavou reportáž o kladenském gestapáku Oskaru Felklovi „Šla s ním až k šibenici“ navazuje na stále „bolavé“ válečné téma příběhem slánského továrníka Jaroslava Jana Pály, který byl pár dnů po skončení druhé světové války označen za toho, jenž zavinil lidickou tragédii. Osudným se stal majiteli továrny Palaba J.Pálovi 3.červen 1942. V ten den přišel na adresu dělnice Anny Maruščákové (v té době nemocné) záhadný dopis naznačující, že jeho pisatel by mohl být zapojen do atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Pála ho z nepochopitelných důvodů (po válce tvrdil, že se obával, že se jedná o provokaci německé konkurence) předal četnictvu a to kladenskému gestapu. Jaký důsledek tato „maličkost“ měla je všeobecně známo. V revolučních dnech roku 1945 byl Jaroslav Pála zatčen a o dva roky později odsouzen Mimořádným lidovým soudem v Praze k doživotnímu žaláři. Tam strávil dlouhých a neuvěřitelně krutých 18 let.

Jak už je Červenkovým zvykem, popisuje Pálův příběh z několika úhlů pohledu. Snaží se zodpovědět několik klíčových otázek. Pátrá po tom, jaký byl Jaroslav Pála člověk. Byl to kolaborant nebo vlastenec, který se stal obětí poválečných revolučních vášní, při nichž musela spravedlnost často hodně přivírat oči? Klíčovou otázkou, na níž hledá Jiří Červenka odpověď, je, proč předal Pála záhadný anonymní soukromý dopis, adresovaný Anně Maruščákové, policii. Samozřejmě neopomene připomenout Pálovo mládí a jeho úspěšnou kariéru, kdy se z chudého hocha stal nejen prosperujícím továrníkem, ale i váženým starostou města Slaného. Velký prostor v knize věnuje autor osmnácti létům, které Jaroslav Pála prožil za mřížemi. Sugestivním způsobem, na základě očitých svědectví, ukazuje, jaké poměry panovaly v československých kriminálech, zejména v padesátých letech minulého století. Zvláště, když vězněm byl bývalý kapitalista a údajný kolaborant. Co na tom, že v době odsouzení bylo Pálovi již 65 let. Tvrdé fyzické práci a neuvěřitelně krutému mučení se nevyhnul. Je s podivem, že v tak těžkých podmínkách vydržel až do 9.3.1963, kdy v 81 letech zemřel.

Jiří Červenka se dále zabývá osudy ostatních členů Pálovy rodiny a dalších osob, které byly do případu „Dopis Aničce“ zapleteni. Přináší i několik zajímavých rozhovorů s pamětníky oněch temných časů a také fotografií a dobových dokumentů. Je jasné, že na necelých 150 stranách nemohl autor shromáždit vyčerpávající pohled na tehdejší události. Chybí zejména objasnění hlubších historických souvislostí a „kolorit doby, takže zejména mladším čtenářům, kteří, jak známo, v dějinách našeho národa značně tápou, můžou být některé pasáže méně srozumitelné. Je ale volbou autora, nakolik se chce odchýlit od hlavního tématu, resp. rozvinout ho o další méně související události. Jiří Červenka určil knihu Prokletí továrníka Pály čtenářům, kteří jsou alespoň v základních aspektech „zasvěceni“. Jeho velkým přínosem je sumarizace materiálů a snaha poodkrýt tabu naší nedávné minulosti.

 

Podivuhodné příběhy z dob nedávno minulých

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tomáš Bednařík, týdeník Raport, vyšlo 16.12.2008

Červenkův pitaval ze Slánska a Kladenska

Jiří Červenka je neúnavný novinář a badatel. Před dvěma roky jsme si mohli přečíst strhující Červenkovu reportáž s výraznými prvky literatury faktu Šla s ním až k šibenici, mapující osud jednoho z čelních příslušníků kladenského gestapa Oskara Felkla a jeho rodiny. Vloni před Vánocemi uvedl na trh neméně poutavou knihu Prokletí továrníka Pály - tragickou životní story slánského podnikatele Jaroslava Jana Pály, muže, jehož poválečný establishment označil za viníka lidické tragédie.

 

Své pověsti nezůstal Jiří Červenka dlužen ani letos. Na pulty knihkupectví přichází kniha nazvaná Podivuhodné příběhy z dob nedávno minulých. Jedná se o dvacet příběhů - lidských osudů, které autor sesbíral a zpracoval v posledních pěti letech.

Také v nové publikaci nezůstává Červenka nic dlužen své pověsti pilného badatele. Hned od prvních stránek přináší svým žánrově nezařaditelným stylem (kombinace vlastního vyprávění, citací ze soudních protokolů, rozhovory s pamětníky popisovaných událostí) řadu zajímavých a většinou dosud nikde nepublikovaných faktů. Téměř polovinu knihy věnuje osudům lidí ze svého „oblíbeného“ období druhé světové války (např. případ slánského právníka JUDr.Miroslava Hakena, kauzu Josefa Kopeckého, správce kobyliské střelnice, kde byly během války popraveny stovky českých vlastenců, vlajkaře Karla Bittnera, bratrů Formánkových a dalších). Jedním dechem hltáte osudy slánských udavačů, první manželky mladého továrníka Pály Věry Emrové, nespravedlivě odsouzeného statkáře Václava Jiráska z Beřovic nebo kontroverzního kata Františka Nenáhla. Méně zajímavé nejsou ale ani další životní příběhy. Každý z publikované dvacítky je svým způsobem výjimečný.

Velkou předností knihy je Červenkova pečlivost, s níž se snaží sehnat k jednotlivým případům maximum informací, a to i těch obrazových. Z vlastní zkušenosti vím, jak je těžké získat od příbuzných a potomků fotografie a jiné dobové dokumenty, byť jen k nascannování. Jiřímu Červenkovi se to ve většině případů podařilo a fotodokumentace tvoří závěrečnou přílohu knihy.

Podivuhodné příběhy z dob nedávno minulých jsou další velmi dobrou publikací, která přispívá k poznávání dějin regionu.

 

Sametový příběh rakovnické revoluce

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Lenka Pelcová, Raport 24. listopadu 2009

Dvojí křest sametové revoluce

Součástí vernisáže výstavy k 17. listopadu byl i křest knihy Slávy Pilíka Sametový příběh rakovnické revoluce, která se právě tímto významným obdobím našich dějin zabývá. Proč kniha vznikla, je v ní sice napsané, přesto to autor objasnil. „Bylo to jakési nutkání, že po dvaceti letech musí něco být. Bylo podobné tomu, když si člověk před dvaceti lety myslel, že by tomu měl nějak přispět.“

Sláva Pilík se podělil i o zkušenosti s vydáním knihy a sháněním peněz na ni. „Poděkování patří Jiřímu Červenkovi (z nakladatelství Gelton), který souhlasil s tím, že takové téma si zaslouží být zpracováno. Týdny a měsíce se blížil termín, a pan Červenka se až teď dozví, že když jsem mu říkal, že už mám půlku napsanou, tak jsem ještě neklep. Ono je to o přípravách. Byly dlouhé rozhovory s kamarády, kteří mi pomáhali vyvolat vzpomínky. Nebyl jsem si jistý, jestli si na některé věci vzpomenu přesně či alespoň trochu přesně,“ popisuje. Druhý dík pak směřoval tomu, kdo ho prý zbavil jeho přirozené lenosti. Tím člověkem byl Honza Pytlík, který se stal i kmotrem knihy. „Možná si představujeme, že kmotrem by měl být někdo známý, ale já si myslím, že v tom našem prostředí a v souvislosti s tím, co jsme prožívali, je nejlepším kmotrem obyčejný člověk, který tomu druhému věří. On mi tak věřil, že se mi to povede napsat, že mi nedal pokoj. Pořád mi říkal, že to musím udělat a já mu za to moc děkuju,“ pokračuje autor a svěřuje se i se zkušenostmi se sháněním financí: „Když jsem s knižním blokem, který připravil vydavatel, šel někam žadonit o peníze, překvapila mě vstřícnost potencionálních sponzorů, která mě zbavila toho žadonění. Když jsem blok otevřel, téměř všichni sponzoři (byl na 21 místech a je 19 sponzorů) ve mně vyvolali pocit, že jsou rádi, že knížka je na světě.“

Křest knihy "ametový příběh rakovnické revoluce"

Jeden sponzor mu dokonce vnukl myšlenku, že v Rakovníku by asi bylo nejlepší křtít tradičním zlatavým mokem, a tak se i stalo. „Sametová“ kniha se nakonec dočkala dvojího křtu. Nejprve ji autor polil Bakalářem a jako druhé se na jejích deskách zaskvělo tradičnější šampaňské. „Kdybych věděl, že budete tu knížku polévat pivem, tak jsem vzal nějakou vadnou...,“ ohrazoval se vydavatel, ale dostalo se mu ujištění, že knize se nic nestalo. „To pivo je také bezvadné, tak musí být bezvadná i kniha, navíc má omyvatelný obal, takže jí křest neuškodil.“ S přáním zdraví, krásné doby i prožitků v dnešní době její křest skončil.

O samotný závěr se však postaral Václav Laňka, který se s přítomnými podělil o některé perličky z archivů StB, jehož část získal právě před dvaceti lety. „Mohu vám říct, že se dvacet let bavím policejní češtinou a tím, jak s ní VB dokázala zacházet,“ prozrazuje a cituje: „Jmenovaný jest velmi chytrý, záskočný a schopný po stránce organizační jakékoliv akce proti lidově demokratickému zřízení... Vznik JZD takticky maří a otravuje celé okolí... Není pro kolektivní život, na svém by se udřel...“

Ivo Mička, Rakovnický deník, 18.11.2009

Na křest Sametového příběhu rakovnické revoluce dorazili skoro všichni.

Úvod ke křtu knížky redaktora a maratonce Slávy Pilíka „Sametový příběh rakovnické revoluce“ nemohl ředitel Muzea TGM František Povolný vymyslet geniálněji. Všechny přišlé, a že jich bylo, natěsnal do přízemní Petrovcovy síně, a až když zahrozilo kyslíkové manko, odkryl přístup ke schodišti a zavelel: „Jděte!“

A za závěsem v naprosté tichosti a tmě čekalo z obou stran po zuby ozbrojené řvoucí komando SNB, s obušky a v bílých přilbách, svíčky v rukou civilistů. Procházíme uniformovaným špalírem, opravdu nedobrý pocit, holé ruce. Na schodišti je každému přilepena placka usměvavého OF a pak už je tu mansarda a výstava přibližující listopadový Rakovník v devětaosmdesátém pomocí originálních plakátů (obdivovaný je hlavně ten s textem: „Dejte nám ty klíče!“, výtisků Zpravodajů OF, kreseb Milana Kounovského, pozvánek na mítinky, ale hlavně fotografií pánů Beneše, Měchury, Šmidrkala, Hvězdy…zachycujících onu neopakovatelnou atmosféru nadšení i obav: „Opravdu to komančové vzdají jen tak, bez krveprolití?“

Vzdali. Nechce se věřit, ale je to už dvacet let. Do muzea přišli, přijeli, dorazili i ti, kteří byli v Rakovníku motorem tehdejších událostí: Olda Bauer, Ivo Brůžek, Eva Kodešová, Václav Procházka, Miroslav Urbánek, Milan Kounovský, Václav Laňka, Zdeněk Prokeš, Jaromír Tupý, nechybí ani Jiří Chalupecký, starosta Zdeněk Nejdl, místostarosta Honza Švácha a pochopitelně Sláva Pilík.

Jím sepsaný „Sametový příběh rakovnické revoluce“ monitoruje listopadové události a následující dny a měsíce krok za krokem.

Je to strhující, dobrodružné čtení, připomínající i další aktéry: primáře Honzu Silbera, zpěváky Honzu Janotu a Bohunku Týčovou, bratry Prokešovy, Svobodu, Rybu, Zdeňka Krejčího-Baču, Standu Zárybnického, Zdeňka Brůžka, Marii Procházkovou, Bohouška Pochmana a další a další a taky Tylák a sokolovnu, první diskusní večer i obavy, strach, jaký to všechno vezme konce a co těm lidem lačným informací v Tyláku nebo Osvětě řekneme a jak to přijmou.

Přišly Vánoce a udavačský leden, generální stávka, stodolarovka od Františka Otty, výjezdy do vesnic, převzetí budovy OV KSČ...

Za všech devatenáct sponzorů, kteří se o vytištění knížky zasloužili, si autor za kmotra vybral Honzu Pytlíka. Ten „na Mlejnku“ u piva Slávu Pilíka na nápad zachytit pro generace budoucí vzpomínky těch, kteří měli to štěstí, že u toho byli, navedl a nepřestal v něm chuť dílo dokončit pravidelně úspěšně burcovat: „Tys tam přece byl, musíš něco vyplodit, kdo by to udělal?“ Křtilo se stylově rakovnickým Bakalářem. Vůbec pivo bude po dobu trvání výstavy v muzejní „Zahradní restauraci“ za 1,90 Kč, a nejen to.

 

Na scéně se objevila i rašple z jedné strany potažená sametem, Václav Laňka četl hlášení a charakteristiky sledovaných osob z pera SNB, na kytaru a harmoniku hrál a zpíval Milan Zimmermann, vzpomínalo se, děkovalo Barrandovu za zapůjčení uniforem VB, povídalo, mládlo, nechyběly ani slzičky dojetí.

Tuhle výstavu sestavenou z materiálů muzea a Slávy Pilíka by si neměla nechat ujít především generace nejmladší, školy, pro niž, jak uvedl František Povolný, je rok 1989 už něco vzdáleného jako bitva na Bílé hoře, a pěknou knížku nabitou nejen poutavým textem, ale také fotografiemi a dalšími dokumenty z oné krásné doby, kdy se i na našem okrese rodila svoboda, bychom asi měli vlastnit všichni a čas od času si v ní zalistovat

Zatracení parchanti

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ondřej Špalek, Kladenský deník, vyšlo 27.10. 2006

Rezek psal o zatracených parchantech

Jedenapadesátiletý Jiří Rezek pracuje na ruzyňským letišti. Kladeňáci ho ale mohou znát spíše jako hudebníka a spisovatele. V minulých dnech vydal svou druhou knihu.

Její počátek je vsazen do současnosti. Dospělý člověk se po letech vrací do vesnice na Příbramsku, kde jako kluk nějaký čas žil v dětském domově. Se vzpomínkami na toto místo se pak prolíná celý děj. V šedesátých letech minulého století vládl dětskému domovu tvrdou rukou ředitel přezdívaný Soudruh.

Hlavní protagonista se zde zpočátku snaží alespoň přežít, časem se mu však podaří díky víře v sebe sama dostat z téměř beznadějného postavení. Vyprávění je hlavně o pocitech dítěte, postiženého vadou řeči, které si „vyhlédl“ samotný šéf ústavu.

Příběh je zajímavý tím, že hlavní hrdina je sám autor. Jiří Rezek v dětství skutečně prožil dva roky v dětském domově, který ovládal despotický ředitel. „Devadesát procent příběhu jsou věci, které se skutečně udály. Jméno místa a postav jsem ale změnil,“ uvedl autor.

Jeho kniha je prý určena všem věkovým kategoriím. „Každý si v tom najde něco pro sebe. Píši to jako desetiletý kluk, ale jsou tam postřehy dospělého člověka,“ dodal.

Rezek už má na kontě knihu Thienfeld, která pojednává o kladenské čtvrti pověstné drsným životem jejich obyvatel.

Vzpomínky na staré Kladno

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Petr Sklenička, Kladenský deník, vyšlo 29.11.2006

Viktor Suchel vzpomíná na staré Kladno

Humorné povídky o životech obyvatel starého Kladna se staly námětem knižní prvotiny kladenského rodáka a patriota Viktora Suchela.

„Jsem starý tramp. Často jsem od dětí svých přátel slyšel prosby, abych vyprávěl o tom či onom člověku. Každé město a vesnice má své figurky. Našel jsem je i v Kladně. Povídky jsem nejprve začal psát pro kamarády. Chtěli je předávat dál, ale říkali, že to sami vyprávět neumí,“ popsal autor počátky svého psaní o zajímavých lidech z Kladna.

Přestože byl svými blízkými vyzýván, aby sepsal své vzpomínky již dříve, knihu vydává až ve svých 72 letech. Jak ale sám prozradil, nebude to kniha poslední, kterou napsal. „Do psaní knih jsem se sice pustil až ve stáří, ale dříve jsem psával politické články,“ prozradil muž, který 27.listopadu 1989 v kladenském divadle zakládal s hercem Jiřím Wohánkou a režisérem Horanským Občanské fórum.

Jeho příznivci ve 120 stránkové publikaci zasvěcené vzpomínání na staré Kladno najdou nejen výborné čtení, ale také třicet unikátních dobových fotografií a pohlednic. „Zcela nezištně mi jejich nádhernou kolekci nabídl Josef Tesárek. Moc jsem mu za to vděčný. Půjčování z muzeí a archívů je velmi drahé. Nejstarší grafický prvek je kolorovaná perokresba s průhledem Královskou třídou, což je dnešní třída T.G.M,“ uvedl Suchel.

 

Vlídné rady jak na nejlepšího přítele

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kateřina Husárová, Kladenský deník, vyšlo 1.3.2007

Jak mě v Kladně vycvičili

Pravodatný Kladeňák, jak sám sebe nazývá potomek česko-rakouských rodičů, Viktor Suchel se může dnes směle řadit k regionálním spisovatelům, přesto, že svoji literární prvotinu napsal teprve v důchodovém věku. Vyšla před Vánoci 2006 a jmenuje se nejinak než Vzpomínky na staré Kladno, je doplněna půvabnými ilustracemi Luďka Schneidera a fotografiemi od Jaroslava Tesárka.

„Jako dítě jsem býval zaražený, protože jsem se cítil utlačovaný. Nebyl jsem ani Čech ani Rakušan, navštěvoval jsem střídavě oba typy škol a získal tak pocit méněcennosti,“ uvedl Viktor Suchel. Díky tomu, že včas, v době ranné zralosti, poznal partu trempů, kteří lidi neselektují, nabyl nového sebevědomí a příroda, zejména kraj kolem Berounky, mu nadobro učarovala. Přesto, že povolání kladenského spisovatele bylo naprosto civilní, když se vyučil lakýrníkem v Průmstavu, od mládí v něm pulsovala neklidná krev. Kromě trempingu měl další vášeň a svůj nesporný talent vkládal alespoň do kladenského ochotnického souboru Studio Jaroslava Němečka.

„Vyřádili jsme se tam dostatečně a nastudovali několik her, takže se mi i lépe snášelo, když jsem musel následně pracovat v kladenských dolech. To pro mě bylo asi nejhorší období života,“ uvedl spisovatel.

„Vzhledem k tomu, že jsem celkem spokojený důchodce, protože mi slouží zdraví, vytyčil jsem si řadu cílů, mezi nimiž bylo i napsání další mojí knihy, tentokrát o výchově pejsků“. Publikace, tentokrát inspirovaná spisovatelovými kynologickými zkušenostmi ponese název Vlídné rady jak na nejlepšího přítele.

„Řekl jsem si, že musím napsat odbornou knihu pro pejskaře, ale v humorném provedení, protože všechny, které se mi dostaly do rukou, byly podle mě k nečtení. Snad budou mít z té mojí lidé větší užitek a potěšení. Vložil jsem do ní celé srdce., uzavřel spisovatel.

 
Košík je prázdný.

Objednejte zboží za 990 Kč a více a máte dopravu zdarma

 

Rozšiřte si knihovničku o naše regionální tituly

 Knihovnicka

 

zboží v e-shopu: 43 e-shop systém banan.cz
   

Náměty na článek

Chtěli byste si přečíst o události, která se kdysi udála? Zavolejte nám, a my Vám sdělíme, zda jsme o této události psali nebo Váš námět použijeme při psaní některého z příštích článků či knižní publikace.

Chcete vydat knihu?

Rozhodli jste se napsat knížku a nevíte, jak ji vydat? Zašlete nám na e-mail či poštou její krátký popis, ukázkovou kapitolu a její předpokládaný rozsah. My se Vám v tomto směru pokusíme pomoci, a to buď přímo nebo alespoň radou.

Dejte nám vědět

Nakupování v našem eshopu by pro Vás mělo být příjemné, jednoduché. Pokud tomu tak není, případně máte jakoukoli výhradu, připomínku nebo návrh na zlepšení, dejte nám vědět. Váš názor je pro nás cenný.

Provozovatel

Nakladatelství Gelton
Havlíčkova 1155
27101 Nové Strašecí

gelton@gelton.cz

Bankovní spojení:
114646221/0100 (KB Rakovník)

IČ: 40887499 DIČ: CZ6106080541